Black Paradise I-Doplnující pověst 1 Zrození Morany
Doplňující pověst prvá...
Zrození Morany.
Autorem je Bea-Mall
(Na hrubé chyby nehleďte,poprvé tady zveřejnujji a tato kapitola vznikala v rychlosti..)
V časech o kterýchž tato pověst bude pojednávati jednu severskou krajinu,panství panovníka Tyrisina napadlo vojsko boje a zlata chtivých vikingských bojovníků. Tato země byla protkána horskými řekami, jejichž voda byla doslova tekutý led,a na strmých kopcích, kterými prorážely skály rud,a které porůstaly černé lesy tmavých jehličnanů se proháněly stáda horských koz. V propadlinách se klikatily rychlé horské potoky, které se vlévali do řek které se líně táhly kopcovytými travinami. Dobytek chráněli kopce, které lákaly k postavení města nebo tvrze. Kolik hrdiných reků a obránců území pána Tyrisina dostalo darem to, že mohli na jednom ze strmých kopců, které skýtaly panoramatický pohled na divokou,drsnou ale krásnou krajinu tohoto severského panství fjordů kopců řek a moře postaviti svou tvrz. Z mnoha kopců se proto rýsovaly siluety těchto visokých dřevěných panských a rytířských sídel, které shlížely ze skal jako orlí hnízna ze skaliských hor. A z každého cimbuří vlály praporce z hedvábí či brokátu hýřící pestrými barvami které oslavovaly pána tvrze a jeho rod,jehož nesly znaky.
Země to byla drsná,rodící drsné lidi,však milé povahy a dobré nálady. Jen po zádech se prý navzájem přátelsky poplácávali až to dunělo. A hlasy měli až prý to hýbalo horami, když pochodovali na obranu své milované země pod prapory nesoucí znaky jejich mileného panovníka,udatného reka Tyrisina, jenž se v nejedné bitvě proslavil drsností svých vtipů a rychlostí své ostré čepele. Panovník to byl svými poddanými ctěnný ,však jak již je známo z děšjin všech říší,od tech nějvětších po nejmenší doba rozkvětu říše,at už se jedná o rozkvět starého Babilonu,svaté říše římské či Kijevské Rus, žádná epocha jedné říše netrvá věčně. A tak to bylo i s Swaennelandem.
Jendoho chladného dne se na břehu moře, které omývalo severní stranu Swaennelandu objevila flotila dřevěných lodí s vyřezávanými dračími hlavami na přídích, ze kterých začali vyskakovat ozbrojení muži s rusými vousy,které některým z nich sahaly až k pasu. Muži to byli ,spíše obři,budící strach při prvním pohledu tváře nehezké rysů příliš ostrých a ošlehaných větrem, jejich rusé vlasy a vousy ostře kontrastovaly s jejich jako by nemocí bledou kůží. Oděni byli jen v kožešinnách zvířat přez, které měli pancíře z lesklého oceli podobného kovu. Mnoho vesnic při břehu moře bylo smeteno nekonečnou řadou těchto ´ bohů války´ ,kteří vyskakovali ze svých ´dračích lodí´. A vikingů jako by neubívalo. Táhli v obrovské mase od vesnice k vesnici a zabíjeli bojeschopné muž, ale i starce,děti a ženy, které před tím než je zabili zneuctili. Před řadami těchto divých vrahů prchaly celé vesnice směrem do vnitrozemí a hlavně směrem k sídlu panovníka.
Sám Tyrisin se již během pár hodin dozvěděl o tomto útoku na jeho zemi a hned na rychlo verboval všechny své zemany a jejich družiny do svých řad. Během dvou dní shromáždil svou armádu,což je jistě velmi udatný čin ale oproti přesile ozbrojených a rozběsněných nepřátel, z kterých měli jeho vojáci hrůzu, neměl šanci a v závěru již prohrané bitvy mu jeden z nepřátel rozrazil lebku i přez helmici svou bojovou palicí. Panovník padl a jeho zamtené jednotky během pár dní dorazili až do hlavního města. Dřív než stačili kupci dopět píseň o Tyrisinově udatném skonu, na jeho trůn dosedl. Jeden z vikingů a pěvci byli pobiti. Města ,jedno po druhém si podrobili vikingští bojovníci. A když dobili všechna města začali podnikat výpravy i po venkově, zapalovali a rozkrádali malé dědiny vraždili nic netušící vesničany, kteří je pohostině vítali na malých náměstíčkách svým kvašeným chlebem a domácí pálenkou z brambor vody a žita. Ale jejich pohostinosti se tito barbaři nepovšímali a pustošili dále. Znovu a znovu dědinu od dědiny se opakovala tatáž událost. Během pár chvil se poklidné ospalé vesničky ztracené mezi šumícími bory a zlatavými lány polí měnily v rozbořené a hořící ruiny jež byly hrobem svých mírumilovných obyvatel. A mezi těmito ohořelými ruinami se proplétali vlci kteří prý podlě zvěstí přenášeli ´černou nemoc´ a jejichž příchod prý zavinili dábělští vikigové.
Obyvatelstvo prchalo od svého majetku bez čehokoliv ve snaze zachrániti život holý svůj a svých bližních.
A zbytky královského vojska před nepřáteli prchaly v ústupu a každý svůj krok vykupovali svou krví.
Brzy v celém Swaennelandu nezbyl nikdo kdo by se proti novým vládcům z řad vikingů postavil a tak zavládl mezi utlačiteli a utlačovanými mír. Alespoň mír na oko.
Šlechtičny ,vdovy, které zbyly po udatných svých chotích jež padli v boji,jak ted vypadalo zcela zbytečně ve snaze své milenné ženy ochrániti před strádáním, strachem, vykupováním a nucenými snatky s barbary byly postaveny před volbu smrti či spojení s jedním z vikingských náčelníků, který zastal místo pána tvrze které dřívě zastával jejich muž. Ty které zvolily lásku k mrtvému muži a svou hrdost byly zneuctěny a vyhnány ,či zabity.
Mezi jednu z těch, které byly zneuctěny a vyhnány patřila i Ida,dcera statečného Tyrisina. Ve svém neštěstí měla vlastně štěstí. Její matku,chot´ Tryrisinovu v ní nepřátelé poznali, zneuctili zabili a předhodili svým hladovým vlkům-psům. Idu měl čekat stejný osud,ale ze své krutosti, jen pro zábavu jí poze zneuctili a vyhnali.
A tak Ida putovala zpustošenou zemí, která se musela podrobit nové vládě. (A tak Ida šla až pošla, a tím pádem vlastně došla) Brzy její obyvatelé vyměnili svou národní hrdost za přežití jak jim velil pud sebezáchovy a přijali za svého panovníka barbara.
A tak na trůn nastoupil Neals I,zvaný taktéž jako Neals Ukrutný nebo Neals Rudovous.Ida doputovala z hlavního města do jedné opomunuté dědiny v horách u moře . Dědina se jmenovala Yopliene(joplíen)a neměla více než-li dva tucty obyvatel kteří žili ve svých drobných chaloupkách se dvěma světnicemi . Střechy těchto domků byly šikmé,jakoby skosené a porostlé travinami. Jednotlivé domky se k sobě tislky jako zimouřiví zhbení starci. Ida se zabydlela v prvním z domků který byl nejblíže hraně útesu. Jak se dozvěděla od prátelských obyvatel Yopliene obýval ho starý manželský pár,a když manžel padl v jedné z prvních bitev proti vikingům satrá žena se žalem pomátla a skokem z útesu si vzala život. V Yopliene ostatně již nezůstal nikdo kdo by se hodi do války,všichni mladí mužové,otcové od rodin či synové,byli naverbováni. Jediní muži co zbývali ve vesnci byli bělovlasí kmetové a mladí chlapci,kteří se stále utíkali schovávat svým matkám za sukně. Ida se v chalupě rychle zabydlela za pomoci přátelských žen se kterými ve vesinici žila. Dokonce jí některé z nich darovaly své šaty či nějaký ten kousek nádobí do domácnosti aby se Idě lépe žilo.
A Ida se brzy vžila do společenství lidí, které válka spojila dohromady.
Každý den za svítání spolu s jinými ženami šla rozhodit sítě do moře. A pak společně prošli po celém útesu přičemž vybíraly vejce z nízd racků ,kormoránů , kajek(Kajka Mořská)a papuchalků(PapuchalkBělobradý).
Sušily vytrvalé byliny, které rostly na vrcholcích útesů a vařily z nich čaje nebo je požívaly jako koření k vejcům již zmíněných ptáků rybám či samotným ptákům. Pak vypustily ovce na pastvu,kterou označily ohradou a nechaly je hlídat pár dětem, aby se nezaběhly. Někdy odřezávaly z ovcí rouno, a pak z něj tkaly na stavu látku k ušití šatů. Ti kteří neměli na starost sítě, zvířata, ohniště nebo hlídku v soutěsce, která chránila vesnici z východu se, pak sešli na velké zastřešené terase, kterou měly všechny domky společnou a vyprávěli si příběhy nebo projednávali to co je potřeba udělat. Ženy si s sebou kolikrát vzaly šití,nebo míchaly těsto na chléb. Jak Ida po třech dnech života v dědině zjistila měla tato vesnice štěstí. Ze zvířat zůstali dva koně, tocet ovcí a dva berani a dokonce dvě kozy a kozel. Kozy se každé ráno dojily. Koně se zapřahali na orbu. Jinak byla všechna zvířata v jednom velkém výběhu na útesu hned na dohled z chalup. Jenoho chladného odpoledne ke zvířatům přibyl dokoce i jeden kohout se dvěma slepicemi, kteří přiletěli z neznáma. Na jaře pak již po návsi pobýhala žlutá kuřátka. K vesnické pastvině pro zvířata přiléhalo pole na kterém se pěstoval oves a obilí. A zeleninová zahrada kde rostla mrkev cibule a ředkve.
Byl to víc než měsíc co Ida v Yopliene žila, když poprvé zaslechla jméno Swen. Když je pak slýchala stál častěji zeptala se na Swena jedné ze svých sousedek. Swen byl ochránce této vísky,byl to jediný mladý,boje schopný muž co zbyl. Je z řadu vikingů, ale není jedním z těch zběsilých vrahů. Pravidelně vyráží na lov, aby ve vesnici bylo dost jídla. Je zhruba v Idině věku a je rusovlasý visoký a mohutný. I přez to že občas zasrší neslušným vtipem dovede být k ženám něžný a milý. Víc Ida slyšet nemusela. Cítila jak se do vysněného Swena zamilovává. Přez to že Swen byl podle vyprávění naprosto úžasný věděla že se k němu nesmí přiblížit aby nepřišel do řečí,ne s tím co nosí pod srdcem. Jednoho z dlaších prokatých vikingů. Svěřila se celé vesnici ,jejíž obyvatele ted považovala za svou rodinu se svým trápením a jaké bylo její překvapení když jí všechny ženy blahopřály a ptaly se jí zda bude chtít pomoci s domácností.
A pak tu najednou byl den kdy chlapec co byl na hlídce přiběhl s radosným křikem o tom že Přijíždí Swen.
Idě přeběhl mráz po zádech,a jako by najednou cítila ledový vítr který vál od útesu víc než kdy jindy. Odběha proto do svého příbytku aby si oblékla svůj plét,první věc kterou kdy ušila. Hledala ho ve své truhlici již dlouhou chvíli když se ozvalo zaklepání na dveře a v příštím okamžiku do nich vztoupil rusovlasý mladík s černýma očima a půvabnou tváří. Idě došlo že tohle je Swen. Ida si plét přetáhla přez ramena a vykročila směrem ke Swenovi
„Vítej,já jsem Ida ty musíš být Swen,je mi potěchou tě poznat“
Mile se na něj usmála a snažila se aby jí na hlase nebylo poznat to jak je do něj zblázněná. ´Tak tohle je místní hrdina,a jaký krasavec´ říkala si v duchu když jí Swen odpovídal na pozdrav.
„Jsem velmi rád že tě poznávám Ido,vím že to není zrovna slušné když jsem tě teprve ted poznal ale v mé chalupě se propadla střecha a já jsem tě chtěl poprosit o noclech na dnešek protože dříve než zítra to neopravím,vím že mě neznáš, a být pod jednou střechou s neznámím mužem je pro slušné děvče neslušné ale já se dušuji že ani v nejmenším nemám v úmyslu se pokusit jakjoliv ti ublížit,jen nemám kde se na noc složit a tak tě žádám o nocleh“
Ida během jeho slov přemýšlela o tom proč si myslí že zrovna ona je děvče slušných mravů když už na ní jistě musí být vidět že čeká dítě a manžela vsvětnci nemá, a došla k závěru že Swen se jen snaží chovat v rámci slušně. Rozhodla se mu toto tápání v nejistitě ulehčit
„Swene ,jak sis jistě všiml na budoucí matku bez manžela se pojem slušná dívka nehodí a já se za slušnou ani nepovažuji. Je to moje vina že jsem raději neskočila z hradeb když mě ti vikingové chytili a vím to. Víš lidé v tvé vsi mě i přeze tohle všechno velmi vstřícně přijmuli a nahradili mi rodinu. Nezajímám se o to co je a není pro slušné děvče mravně vhodné či ně,protože se již považuji za ženu a ne za děvče. Půjdu ti přichystat lože,a doufám že ti nevadí že budeš muset spát ve stejné místnosti jako já. „
S těmito slovy se Ida na Swena usmála a vztala tak prudce až okolo ní zavlály suknice. Vylezla rychle po žebříku do podkroví a vytáhla ztruhlice druhé čisté povlečení které navlékla na postel která byl na druhé straně pokoje než ta ve které spala. Při práci si pozpěvovala. Zrovna stlala děku když za sebou uslyšela zaklašlání. Prudce se obrátila a za sebou spatřila Swena,rozbušilo se jí srdce a znejistěla v kolenou.´ já se do něj zamilovala´
Došlo jí. Rozechvěl se nadechla ve snaze uklidnit se. Swenovi neuniklo její rozhořčení
„Stalo se něco Ido?“
Zeptal se jí se znepokojením v hlase. Nechápal co to půvabné a prostořeké děvče mohlo tak rozčílit. Pak mu to došlo.
„Mě se nemusíš bát Ido“
Řekl s úsměvem a udělal krok směrem k ní. Ida se prudce otočila a než se oba dva nadáli již jí svíral v náruči. Už už se jí chtěl omluvit když v tom Ida zvedla hlavu a podívala se Swenovi do očí ,Swenovi se zdálo jako by ho její mladé,nepolíbené rty růžové barvy volaly aby je políbil. Swen to udělal. Nejdřívě něžně a když cítil že Ida se mu v náruči nejdříve napnula ale pak podvolila a dovolila jeho jazyku aby si našel ten její a laskal ho. Swen se topil v její jemné levandulové vůni. Její rty chutnaly sladnce,a štavnatě jako malé lesní maliny. Po krátké chvíly se mu Ida vymanila z náruče a rozechvěle se nadechla. Swen nespokojeně zamručel,a podíval se na ní. Ida se zarděla ale její jiskřící oči prozrazovaly že to co udělal se jí líbilo.
„Swene,neměli bychom. . . „
začala Ida když jí Swen skočil do řeči
„Nelíbilo se ti to co jsem ted udělal,nebo jde jen o to že se bojíš řečí?“
Ida zamžikala řasami jako by jí spadlo něco do oka a pak řekla
„Nechci aby ses spálil,víš já . . nehodím se pro tebe“
Swen měl co dělat aby nevybouchl smíchy. Chtěl jí a ona jeho,ale bála se ostatních,nebo toho že je ´zneuctěná´
K čertu s poctivostí. Miloval jí,a věděl to. Musel jí dostat,dál ji svírat ve své náruči,znovu políbit. Mít ji jen a jen pro sebe. Vzít si ji za ženu. I když jí znal teprve krátce už ted si život bez ní nedovedl představit.
„Ido vem si mě,já . . . „
nevěděl jak větu dokončit protože se nikdy žádné dívce nevyznával z lásky
„Já. . . . Miluji tě, a tvé dítě budu milovat stejně jako své,stejně jako ted miluji tebe“
Řekl to co mu přišlo na jazyk a překvapilo ho že celá jeho věta dovedla vystihnout to co cítil.
Ida se mu vrhla s pláčem okolo krku
„Nevěřím že bys tohle udělal,Swene,ach Swene. . . „
Její slova se ztratila v vzlykotu.
Od té doby co se jeden druhému vyznali se den ode dne milovali víc a víc. Ostatní lidé z Yopliene jim jejich lásku přáli. Swen byl jejich hrdina a Ida jejich dobrá duše. Ten měsíc který Swen zůstal v Yopleine se mezi ním a Idou rozhořela láska jako z písní které pěli pěvci kdysi na zábavách ve větších vesnicích kam se dojíždělo na trhy. Ale Swen musel odjet. Docházela píce pro koně a nebylo osivo na další pole které se povedlo upravit. Swen se tedy polibkem rozloučil s Idou a odjel na další ze svou cest. Ida i Swen trpěli tím že byli odloučeni jeden od druhého den ode dne více,ale Swen odjet musel.
Byl to týden co byl Swen pryč když nad Yopliene dorazila bouře od moře. Vlny se přelévaly ve sprškách pěny přez špici útesu,Blesk byl do vysokých vln a hrom přehlušil i hukot rozbouřeného moře. Zvířata se ve stáji plašila a některé z žžen či děti s sebou nejednou při úděru hromu vyděšeně thli. Bouře zuřila nad Yopleiene víc než týden a za tu dobu vesničané vyšli z domu jen když museli nakrmit zvířata.
Byl třetí den bouře a jedenáctý den co byl Swen pryč když Ida za pomoci dvou vesničanek porodila mladou dceru. Dala jí jméno Mörina . Sotva se rozednívalo když Ida a malá Mörina usnuly a bouře dozněla. O pár hodin později přijel Swen. Přijel na svém koni a v levé ruce držel dlouhé otěže koně který byl zapřažený ve voze na kterém bylo naloženo několik srn které skolil a dva pytle osiva. Také jeden nový postroj na orbu a dvě nová vědra na vodu. Swen jakmile dojel před Idin a jeho dům,zmocnil se ho strach. Na verandě sedělo několik unavených stařen o kterých věděl že pomáhali všem dětem ve vesnici na svět. Zmocnil se ho strach. Slyšel již mnohokrát že žena při porodu zemřela a nedovedl si představit co by si bez Idy počal.Bez pozdravu proběhl okolo stařen které seděly na terase a vyběhl schody nahoru do podkroví. Pod schody se zastavil jako by se snažil uklidnit a zároven si dodával odvahy. Pak jemně vzal za kliku a potichu vešel do místnosti. Vedle Idiny postele stála kolébka a v ní spala malá dívenka zablená v povianu. Swen přišel blíže k Idině posteli a ke své úlevě zjistil že spí,ostatně stejně jako její,vlastně jejich dcera. Swen si klekl vedle Idina lůžka a mlčky svou spící drahou pozoroval. Uvědomoval si její krásu ,a mlčky jí pozoroval. Ztratil pojem o čase. Po dlouhé chvíli se Idina dcera probudila a jemně se pohnula. Swen to malé stvoření pohladil jemně ukazovákem po tváři. Když chtěl svůj prst odtáhnu novorozeně jeho ukazovák semřelo v pěstičce a otevřelo jasně zelené oči. Těma pohlédlo na Swena a usmálo se na něj bezzubími ústy. Swen dítěti jeho úsměv opětoval. Maličké pustilo jeho prst a opětovně zavřelo oči. Tím dalo na jevo že chce spát. Swen se dál nepřítomně usmíval a s láskou pozoroval tohoto maličkého tvorečka,najednou mu došlo že tohle
je ten důvod proč zabíjí Vikingy i když je vlastně jedním z jejich potomků.
I když věděl že tahle malá dívenka není jeho krví cítil že by kvůli ´své´ dceři zabíjel.
Z myšlenek ho vythla Ida
„Swene“
Ozvala se překvapeně když zjistila že její drahý je tady. Swen se na ní obrátil s úsměvem na tváři. Vztal z kleku a sklonil se nad Idou. Jemně ji políbil a do toho polibku dal všechnu svou lásku.
Když odtáhl své rty od jejích zeptal se jí s pohledem plným něhy upřeným na kolébku s novorozenětem
„Jak se naše dcera jmenuje?“
Idě málem vyletělo srdce z těla radostí. ´Naše´,to slovo jí řeklo vše co potřebovala slyšet. Bylo to nejsilnější vyznání lásky jaké mohl kdy říci. Mohl malou opovrhovat,a nenávidět ji za to že není jeho,ale on ji za svou považoval i když věděl že není jejím otcem. ´ Od ted je jejím otcem´ rozhodla se Ida a promluvila
„Naše dcera se jmenuje Mörina“
Swen vnímal její slovo ´naše´stejně jako ho vnímala on a když ho před krátkým okamžikem použil.
(Moc romantiky na mě vezmu to hopem)
Swen,Ida a Mörina žili v Yopleiene po deset let v klidu a míru. Yopleiene bylo zapomenutým koutkem země a až sem výběrčí nelidských daní a vrahové v jedné osobě nedorazili. Ida o něco zestárla a zkrásněla jak jí často říkal Swen, a ten se zas podle Idy nezměnil skoro vůbec. Mörina vyrostla v malou rudovlasou dívenku,která ze všeho nejraději utíkala do lesa hledat nové světy a neobjevená zvířata,a Idě nezbylo nic jiného než se strachovat aby se jí nic nestalo. Jejich dcerka se nedala jen tak vystrašit,jak Ida s oblibou říkala byla Mörina statečná po Swenovi .
Jejich dcera brzy v lese našla své království. Její rodiče jí v objevných toulkách po lese který byl od vesnice coby kamenem dohodil a oba dva v něm znali vše od starého vyráceného stromu až po sluji medvěda který již v jeskyni nežil řádku let a dceru která nejraději chodila trhat jahody nebo pozorovat veverky ve větvích do lesa pouštěli. Ida se jejich dceru z prvu bála ale když zjistila že Mörina nejčastěji sedá na pískovcovém balvanu pod starým smrkem a porozuje veverky ve větvích a jezevce v jeho doupěti pod kořeny smrku hned vedle borovice,nechala svou dceru at´ se učí o zákonitostech přírody. Když si vyšly na procházku spolu trpělivě odpovídala na otázky své dcery,nebo se sní zapojovala do fantazírování a námětových her. Brzy zkjistila že ve fantazírování vlastní dceři nestačí. Mörina rostla jako z vody a léta v Yopleiene plynula jako voda v potoce.
( Všichni mí věrní čtenáři větří vraždu ! xD )
Jednoho letního rána Mörinu probudil dusot kopyt a křik. Vyšla tedy ze svého pokoje a spatřila na návsi promlouvat svého otce s jakým si mužem ve zbroji. Ida stála ve dveřích a vše se zatajeným dechem pozorovala.
„Mamtko,co se děje a ským to otec mluví?“
Zeptala se zvědavě Mörina své matky.Ida jí odpověděla.
„To jsou naši nepřátelé,před kterými se celé roky schováváme,a ted přijeli až sem,Mörino prosím tě holčičko,běž a schovej se ano?A dokud tě já nebo otec nezavoláme nevychátej ven,at se děje cokoliv. Běž. „
Mörina sice nerozuměla tomu proč se má schovávat ale poslušně se otočila a vyšla dva schody když uslyšela matčin zoufalý výkřik
„Swene!“
Otočila se a spatřila svou matku běžící k otci který se kácel k zemi s rudou skvrnou na hrudi. Ida padla na kolena k Swenovi a vzala jeho hlavu do dlaní. Otec na její matku pohlédl a jako by nevnímal nic než ji, k ní promluvil.
Mörina přez křik ostatních neslyšela co otec její matce řekl ale zato viděla jednoho z těch rudovlasých obrů s kovovými rohy na hlavě který se k její matce přibližuje se zbraní v ruce. Mörina nevěděla co má dělat,a i když nevěděla proč přez veškerý strach který cítila se najednou přelila vlna pocitu který neznala,byl to žal nad ztrátou otce. Soč jí nohy stačily kličkovala mezi zmatenými a křičícími vesničany kteří pozorovali její umírající rodiče,neschopni pohybu. Mörina si v davu všimla své ´tety´ nejlepší přítelkyně její matky Eldy,kterou popadla za ruku a táhla jí s sebou do lesa. Mladá žena se dívce vysmekla a Mörina běžela dál,sama do hlubin lesa.
Utíkala dál nevšímajíc si bolesti v boku, a toho že přez slzy nevidí a ztratila se. Po dlouhé době se zastavila a došlo jí že se ztratila. Bloudila ale dál a dál,až zjistila že slunce se až moc naklání k západu a slunečních paprsků stále rychleji ubývá. Smrákalo se a Mörina za sebou v dáli zaslechla vlčí volání. V hrůze se dala do běhu. Vlčí vití se ozvalo víckrát a hlasitěji,jako by za sebou slyžela dokonce oddechování běžících zvířat. Mörina pádila nehledíc si cesty a to se jí stalo osudným.
Mörina ve svém zoufalém běhu nepostřehla to že les řídne a vůně moře jí dráždí chřípí čím dál tím více. Aniž by to tušila běžela přámo k hraně útesu. Věděla že jí vlci dostihnou ale nebrala na ně dohled. Jedinou její myšlenkou bylo to že chce pomsít své rodiče a zničit ty prokleté vrahy s rohy na helmicích. V tom se odkudsi vynořil muž s rudě žhnoucíma očima a dlouhými lesknoucími se zuby které mu čněly z úst.
„Pojd´ má drahá“ promluvil na Mörinu a zahalil jí do svého pláště. Vlci se se zmateným a vyděšeným poštěkáváním zastavili.
V tom Mörina ucítila na svém obnaženém hrdle jeho chladný dech.
„Mé jméno je Ulric,a ted spolu poletíme vykonat svou pomstu. „
S těmito slovy se Ulric zakousl Mörině do hrdla tak prudce že ani neztačila vykřiknout. Aniž by si to uvědomila ztratila vědomí.