"Maličká,je čas procitnout. . . "
Zašeptal Mörině něžně Ulric do ucha. Ta rozespale otevřela oči.
Bylo to přesně sto let co snila. Sto let co každým svým snem měnila podobu země nad jejímž osudem je potřeba bdít.
"Tvé sny nebyly zrovna takové jaké jsem očekával"
Řekl tajemně Ulric a zasmál se.
"Jak to myslíš?"
Zeptala se ho rozespale Mörina .
"Vstaň rozhrň závěs na okně a podívej se"
Vyzval jí Ulric . Mörina ho poslechla a dvěma kroky stanula u okna.
Skrz mlhu za oky která se během krátkého okamžiku rozplynula Mörina spatřila z ptačí pespektivy zemi kterou v půli rozdělovala klikatící se řeka podobná tyrkysové stužce. Okolo této nehostinné pevniny se líně převalovaly vlny temně modrého moře.
"Co je to?"
Zeptala se nechápavě Mörina Ulrica. Ten jí odpověděl
"To je můj dar pro tebe."
Mörina nicěmu nerozuměla. ´ co tím Ulric myslel?´ ptala se sama sebe v duchu. Zmateně na něj pohlédla.
"Víš nejdříve jsi byla plná strachu,žalu a bolesti. Ve středu země jsi vytvořila obrovské kamenité údolí a na severu špičatá pohoří. Došlo mi že kdybych tě nechal tuto zemi by nikdo nebyl schopen obývat. Na dně kanonu se tedy valí řeka Rhöna Musela jsi ty muže co vyvraždili celou vesnici silně nenávidět. Ve středu země je sopečné pohoří a na jiho-západu hory,pouště a gejzíry. Na severu zase ledový ostrov a černé lesy. ¨"
Ulric ji jemně pohladil po tváři a políbil
"Musela jsi nenávidět celý svět maličká."
Uhodil hřebík na hlavičku. Mörina na něj v slzách pohlédla a vrhla se mu kolem krku.
Ulric jí nechal aby mu slzami smáčela límec košile ,a po delší chvíly Mörinu jemně utěšil.
"Dost slz,maličká. Stvořila jsi říši a naši synové jí ted budou vládnout. To je hlavní a není důvod aby kvůli tomu byla smutná"
"Naši synové?"
Divila se Mörina . Ulric přikývl. Mörina nic nechápala ale byla stále tak rozespalá že ani nestačila protestovat. Aniž by byla šokovaná zeptala se
"Jak jsou staří?"
Ulric jí odpověděl
"Eliášovi a Alionovi je sto let"
Mörina to stále nepřišlo nějak zválštní. Jemné mléčné světlo které vycházelo z mlžných stěn zámku ji uspávalo.
Pak se Ulrica zeptala
"Proč mi vlastně říkáš maličká když je mi přez sto?"
Ulric se na ni shovívavě usmál
"Proto že jsem o necelých dvěstě let starší než li ty. "
Mörina stále omámená stoletým spánkem se ho zeptala
"A co jsi tu celých dvěstě let dělal?"
"stvořil jsem rod mocných upírů a démonů kteří budou zemi kterou spolu ted stvoříme my. "
Mörinu rázem přešla ospalost a podivná zmámenost.
Aniž by vztala z lůžka vyskočila a bodla Ulrica kůlem přímo do srdce. Přitomn seděla na posteli a vše pozorovala. Myšlenky se jí od vzteku z toho že jí Ulric podváděl ztočily k tomu že má dva stoleté syny.
Smutně zatřásla hlavou nad vánkem který vynesl Ulrycův popel oknem ven. V tom jí došla podivnost celé této události.
"Kde jsem vzala kůl?"Zaptala se sama sebe na hlas.
"A jak jsem ho mohla bodnout kůlem aniž bych se jak koliv pohla nebo před tím kůl měla v ruce?"
Pomyslela si že se asi zbláznila z toho že jí Ulric řekl o jejích dvou stoletých synech a pomyslela si jak asi vypadají,když se před ní zjevili dva mladí muži.
Ten višší byl černovlasý a černooký a byl oblečený celý v černé. Druhý byl dlouho vlasý blondýn s blankytně modrýma očima oblečený do bělostné látky s modrými ozdobnými květinami.
Mörině došlo že může myšlenkou ovlivnit cokoliv. Usmála se a aniž by promluvila nebo se jak koliv jinak pohnula přikázala nahlas svým synům
" říši kterou vidíte pod okny si rozdělte a společně jí v míru vládněte. Obyvatelstvo vám zaručím já. "
Aniž by cokoliv řekla stačila myšlenka na to být sama a Alion s Eliášem byli pryč.
"Uvidíme jak bude svět ve kterém jsem žila před sto lety vypadat po tisíci let. "
Řekla na hlas Mörina a tím vlastně změnila běh času v portále jak říkala svému zámku z mlhy.
"Jsem po smrti, však živá jsem se zde,
at se tu ocitne každý kdo po smrti je.
Soudce určí kde skončí ,
ten komu život smrtí neskončí.
Zda na temném Eliášově východě,
či na Alionově zářném západě,
to nechám na ůsudku soudcově .
A též na matce náhodě. "